Na každém začátku je plán, a plány jsou od toho, aby realita nakonec dopadla jinak, než jste původně očekávali. Ale to už trochu předbíhám. Na počátku se zrodila myšlenka změnit pole působnosti po opakovaných výjezdech do zimních Vysokých Tater. Nee, že by tam nebylo krásně, a nebylo tam co dělat. Naopak, Tatry jsou hodně bohaté, co se týče lezeckých možností. A to ať už v zimě, tak i v létě (jedině díky lezení se lze vyhnout nekonečným davům na tamějších turistických chodnících). Navíc v Tatrách se zimní sezóna chýlila ke konci. A jelikož máme rádi zimu (ano, pro mnohé lidi jsme divní), nechtěli jsme se jen tak přepnout do toho plnohodnotného jaro-letního módu. Moje představa byla vyrazit do Rakouska na nejvyšší Grossglockner a nedaleký čtvrtý nejvyšší Grossvenediger, tzv. Double “G”. Jelikož mojí dosavadní nejvyšší (z hlediska nadmořské výšky) metou byl slovenský Gerlachovský štít se svými 2 654 m.n.m., představoval jsem si, že nejlepší variantou pro seznámení se s vyššími kopci bude zvolit nějaké klasické cesty, tzv. normálky. A to i z důvodu, abychom zjistili, jak na nás bude působit vyšší nadmořská výška, jelikož každé tělo se s tím vypořádává trochu jinak. Pak se nám to ale rozleželo v hlavě, a došli k závěru, že by byla škoda nechat doma ležet ladem lezecké cepíny. A zároveň, že asi máme i na víc, než absolvovat pouhý choďák, který zvládne kdekdo (s trochou fyzičky a zvládnutí metodiky pohybu v horách a na ledovci). Navíc by to znamenalo vyhnout se tak případným davům, které by mířili za stejným cílem. Do toho jsem náhodou narazil na fotky na FB od našeho předsedy ČHS, který byl pár týdnů před námi právě na Grossglockneru, a lezli cestu Mayerlrampe (D+/III/70°/500 m) v severní stěně. (Více informací o této cestě zde: http://www.summitpost.org/mayerlrampe/168148). Musím říct, že mě to hodně navnadilo. Hned jsem začal googlit více info o této linii. Zkusil jsem i přímo kontaktovat Honzu (předsedu ČHS), abych zjistil “aktuální” situaci tam na hoře, včetně dalších cenných informací. (Díky za ně!) Nadhodil jsem to Čertovi, a ten v tom se mnou byl za jedno, tj. plán se mu taky zamlouval. Navíc předpověď počasí na dané dny hlásila slibné počasí, takže plán byl jasný.
Cesta
Další změna plánu nastala v době našeho odjezdu, který nevyšel podle představ, ale to by ještě nebyl takový problém. Prostě jsem dojel k Čertovi, akorát trochu se zpožděním, přehodil věci do jeho auta, a vyjeli jsme vstříc dalšímu dobrodružství. V hranickém Kaufu jsme doplnili potřebné zásoby, pak ještě pro kebab na cestu, a konečně najíždíme na dálnici. Věděli jsme, že ještě musíme koupit rakouskou dálniční známku, tak zastavujeme v Mikulově na Shellce. Když vylezeme z auta, zjišťujeme, že máme na předním kole defekt. Voláme do místního autoservisu o pomoc. K naší smůle automechanik nedisponuje technologií na zalepení defektu. Zvažujeme teda jestli nepočkat do sobotního rána, aby nám někdo pneumatiku “zalepil”. Naštěstí to dopadlo dobře a celý problém s pneumatikou si vyžádal menší zdržení něco přes hodinu. Pak už se opět konečně vydáváme na nezáživnou cestu po rakouských dálnicích. Před půlnocí přijíždíme do vesnice Fusch, kde hledáme útočiště pro naše karimatky a spacáky. Nakonec nacházíme útulné místečko u místní pily. A jak je u nás zvykem – usínat s vědomím, že za čtyři až pět hodin vstáváte, a pár hodin na to nás čeká ta “vysněná” dřina, je jako MasterCard – k nezaplacení. 🙂
Vstávat a cvičit
Brzo ráno budíček, a hurá směr Großglockner Hochalpenstraße. Počasí nám přeje, přesně podle předpovědi. Na obloze ani mráček. Snídani jsme tentokrát nechali na později, resp. jakmile narazíme na nějaké místo s panoramatickými výhledy během cesty po Hochalpenstraße. Ovšem to by nebylo, aby nepřišel další drobný problém. Něco po šesté hodině ráno přijíždíme k mýtné bráně a tedy začátku cesty Hochalpenstraße, a už z dálky vidíme stojící kolonu aut. Zařazujeme se v řadě aut a jdu obhlídnout situaci. Od rakouských turistů/horolezců se dozvídám, že cesta je dočasně uzavřena z důvodu sněholedové vrstvy na pár úsecích silnice. Přes noc ve vyšších polohách mrzlo. Ale že prý by odklízecí práce neměly trvat déle než půl hodiny. Nakonec jsme čekali o něco déle (cca hodinu), a kolona se dává do pohybu. Před námi stojící veterán Porsche 911 pozvolna projíždí bránou, pak šlápne na plyn, a v mžiku nám mizí z dohledu. Jdeme na řadu, i my platíme 41 euro za zpáteční mýtné. Pán za kasou nás ještě varuje, ať projíždíme opatrně z důvodu namrzlých úseků. Cesta po Großglockner Hochalpenstraße je zážitkem sám o sobě. Tato horská klikatice, se svými 26 zatáčkami, je dlouhá téměř 50 km, a její převýšení činí 1748 m. Máme krásné slunečné počasí, a ty výhledy opravdu stojí za to. Po cestě děláme několik zastávek na kochání se panoramaty a focení. Silnici lemují odbrovské mantinely sněhu. Pokračujeme dál až do našeho cíle jménem Kaiser-Franz-Josefs-Hohe. Jedná se o konečnou, odtud cesta už nikam dál nevede, a nachází se zde velké neplacené parkoviště (aby taky nee, když vybírají takové prachy za mýtné) a místo, kde lze najít i různé turistické obchody, restaurace a museum. Pro nás je to spíše výchozí bod, odkud začne naše dobrodružství vstříc nejvyšší hoře Rakouska – Grossglockner. Na parkovišti ještě dobalujeme věci, a na cestu se posilňujeme dvěmi vychlazenými ryze hořskými 12-kami.
Hurá do akce
Náš cíl pro dnešní den je dojít na bivak – Glockner Biwak (biwakschachtel). Proto jsme si mohli dovolit vyrazit o něco později. Něco před polednem se konečně vydáváme na cestu prudce dolů (cca 300 výškových) k ledovci Pasterze. Začátek turistické trasy vede chodníkem s občasnými schody, a dole už na samotném ledovci se jde po suťovisku, které se tam nahromadilo pohybem a táním ledovce. Během cesty potkáváme první skialpinisty, sondujeme podmínky nahoře atd. Bylo nám řečeno, že až nyní panuje nahoře pravá zima (pozn. teď na jaře!). Přes zimu prej moc sněhu nebylo a podmínky pro skiaplinisty nebyly zrovna nejlepší. Na lano se navazujeme až při prvním kontaktu se sněhem pokrývající ledovec. Slunce pořádně pálilo, a my jsme už nevěděli, co ze sebe sundat. Celý úsek po ledovci byl ve velice mírném sklonu, a Kaiser-Franz-Josefs-Hohe se nám docela rychle ztrácí za zády. Opět potkáváme další skialpinisty a prohodíme s nimi pár slov. Ujišťujeme se, že odbočka z ledovce, odkud začíná to pravé stoupání směrem k bivaku, je bez problému viditelná, abychom ji náhodou neminuli. Sice bylo hezké počasí, ale někdy ta orientace v horách není jednoznačná.
Sněhová pokrývka na ledovci i na sněhu byla poměrně stabilní. Byly zde nepatrné stopy z předešlých dní, ale jak i později zjišťujeme – v tento den jdeme nahoru na bivak jako úplně první výprava. Což není úplně příznivá situace při pomyšlení, že si musíme prorazit celou cestu sami a odedřít si to se vším všudy. Nedá se nic dělat, a i s takovými věcmi se musí počítat. Stoupáme svahem a obcházíme první ledovcovou trhlinu/propast nacházející se před začátkem menšího kuloáru. Pokračujeme žlabem a po nějaké době se dostáváme na “planinu”, odkud máme výhled na obrovský, nad námi se tyčící serák. Budí v nás (a asi i v každém “okolojdoucím”) docela respekt, ale stále se nacházíme v poměrně bezpečné vzdálenosti pro případ, že by se odtrhl nějaký ten “menší” kus. Na větší odlom by nebylo asi žádné místo v okolí bezpečné. Ale říkám si, a zároveň sám sebe uklidňuji, že ten serák si tam tak lebedí už pěkně dlouho, tak proč zrovna dnes by se mělo něco měnit na jeho celistvosti a soudržnosti. Sedáme na odkryté kameny, a doplňujeme energii na další pokračování. V rámci našich výletů nikdy nesmí chybět kefír (nebo dle moderních trendů – kefírer). Takže taháme z báglu kefíry, čokoládu, oříšky, banány atd. a necháváme sacharidům volný průchod v těle.
Každopádně radši se nějak dlouho zbytečně nezdržujeme. Přeci jen je bivak ještě stále daleko před/nad námi. Navíc se nacházíme na místě, kde bych si stan zrovna dvakrát nerozdělal. A tak občerstveni zase vyrážíme strmě nahoru, tentokrát se cesta stáčí více doprava, směrem k hraně s viditelnou skalkou uprostřed, nad níž by se měla nacházet bivakovací bouda. Lehce se tak dostáváme mimo palebné pole toho mega ledovcového masivu nad námi. Na něj pak navazuje další serák, který je sice svou velikostí podstatně menší, ale budí snad ještě větší respekt, protože tentokrát musíme projít přímo pod ním v jeho těsné blízkosti. Cestou nahoru k tomuto seráku ještě míjíme několik popadaných ledových balvanů. Avšak tím, jak jsou zasněžené, tak soudím, že už tam leží nějaký ten pátek. Nicméně se zbytečně nezdržujeme, a zastuvujeme jen v pravidelných intervalech pro krátký odpočinek pro nabrání sil. Skoro ani radši nedýchám, a jen celý serák přidržuji očima. Snažíme se co nejrychleji dostat do bezpečné zóny ve strmém svahu mimo serákové dopadiště. Tímto svahem serák zprava obcházíme, a už nás čeká “pouze” závěrečně stoupání ke skalce pod bivakem.
Průběžně kontroluji nadmořskou výšku na hodinkách. Ještě nám na bivak zbývá několik stovek výškových metrů (leží ve výšce 3250 m.n.m). Snažíme se následovat těžce viditelné stopy, ale v jeden moment je ztracíme, a prošlapáváme si vlastní cestu. Naštěstí se nadmořská výška na nás nijak neprojevuje, jen Čerta trochu bolí hlava. Radši se ujišťuji, jestli je jinak v pohodě, a že kdyby se to nějak zhoršovalo, tak to radši otočíme. Při pohybu ve vyšší nadmořské výšce je důležité pravidelně doplňovat tekutiny, a tím předejít možným problémům. Za případné zdravotní komplikace v tomto terénu nestojí žádný kopec, a není třeba podstupovat zbytečné riziko. Naštěstí oba pokračujeme směrem vzhůru, a dostáváme se tak stále výš a výš nad údolí ledovce. Výhledy jsou opravdu krásné a kochám při každém zastavení pro odpočinek. Po nějaké době dřiny prošlapáváním stopy se dostáváme na cílový hřebínek. Po hraně vede malá prošlápnutá stopa tak akorát pro jednu osobu.
Konečně na bivaku
Už vidíme i biwakschachtel a máme jej na téměř na dosah ruky. Přímo pod bivakem ještě musíme zprava obejít a vylézt menší skalku, čímž se dostáváme nad boudu. Konečně se ocitáme nahoře. Tím pádem cíl dnešního dne můžeme považovat za splněný. Vchod do bivaku je orientován směrem k údolí, takže kdykoliv vyjdete z boudy, čeká na vás nádherný výhled na celé údolí, ledovec a okolní kopce. Zjišťujeme situaci, vidíme, že jsme tady sami (resp. první, jak se později ukazuje). Čímž jsme se zbavili obav z toho, že bude na bivaku narváno. Skládáme batohy do boudy, rozbalujeme spacáky a chystáme věci a vaření. Výhledy z bivaku jsou opravdu příjemnou odměnou za tu dnešní dřinu. Zároveň si můžeme konečně pořádně prohlédnout stěnu, ve které se nachází linie Mayerlrampe. Samozřejmě, že z tohoto místa to vypadalo v pohodě. Říkám si, že v Tatrách ty ledy měly mnohem vyšší sklon. Zůstáváme pozitivně naladěni. Během sledování výhledů také zjišťujeme, že nebudeme na bivaku jediní. Nahoru si to koňským tempem šine pár neměckých horolezců. (To se jim to jde, když mají cestu v podstatě jak na podnose.) Netrvá dlouho, a dvojice přichází nahoru, seznamujeme se, vyměňujeme si informace, kdo jakou linii zítra poleze atd. Oni měli namířeno do Pallaviciniho kuloáru, s plánem vstávat ve 2 ráno. (Samozřejmě vstávali až v 5 ráno jako my.) Do toho nás také informují, že za nimi šla ještě jedna dvojice se stejným cílem pro dnešek, tedy na bivak. To už nás tady bude 6, což znamená ještě relativně dostatek místa na spaní. Oficiálně se tu vleze 8 lidí, neoficiálně i víc.
Neztrácíme čas a jdeme vařit, ať můžeme jít brzo spát a jsme další den čerství. Venku se postupně schyluje k západu slunce, ten však bohužel pozorujeme jen částečně v podobě osvětlených načervenalých mraků všude okolo. Slunce totiž zapadalo za kopcem nad námi. I přesto zpoza hor osvětlovalo letmé mraky na obloze, které měnily své odstíny od oranžové až po fialovou, dokud slunce úplně nezapadlo. Z druhé strany postupně nad údolím ledovce Pasterze vychází měsíc v úplňku. Samozřejmě všude lítám, fotím. Čert mi opět nezapomíná připomínat, že se mi stejně diví, jak ten foťák k tomu všemu, co na zádech neseme, můžu tahat. Pravda, nejlehčí není, ale na druhou stranu není moje zrcardlovka ještě tak velká a těžká, jako ty profi děla. Kilo sem, kilo tam už nehraje zásadní roli.
Později přichází i třetí trojice neidentifikované národnosti (podle mě to byli Slovinci nebo něco na tu stranu). Ti ovšem nejsou moc komunikativní, a rovnou zaléhají do bivaku. Bez jakékoliv domluvy odsunují Čertovi spacák z místa, kde chtěl původně spát on. A až když se zabalí do spacáků a uvelebí, tak se nás ptají, jestli nám to nevadí. No škoda slov, je třeba zachovat chladnou hlavu. Očividně s rostoucí nadmořskou výškou klesá i slušné vychování. No nic, tak upravujeme spací pořádek. Čert se přesouvá dolů k německé dvojici. Zbytečně to neprodlužujeme, a taky zaleháme.
Během noci máme budíček v podobě nově příchozích horolezců ze Španělska, kteří si to na bivak vyběhli v podstatě za svitu měsíce v úplňku. Takže jsme se museli uskromnit na už tak malém prostoru na spaní. Jeden Španěl se nasáčkuje vedle mě nahoru, a v ten moment zaplňuje oficiálně poslední volné místo ve vrchní části na spaní. Po chvilce spánku (jestli se to vůbec spánkem dalo nazvat) se znovu probouzím. Tentokrát ne kvůli dalším příchozím, díky bohu, ale kvůli dusnu a tomu vydýchanému vzduchu uvnitř prťavého bivaku. Musel jsem se zvednout, nazout si ty ledově mokré boty na holé nohy, a jít se nadýchat čerstvého vzduchu ven. Cestou okolo boudy se mi lehce zatmělo před očima. Říkal jsem si, jestli to není důsledek reakce na nadmořskou výšku. Avšak chvilka v dřepu s pravidelným přísunem horského vzduchu a hrst sněhu na čele vyřešili všechny problémy, a šel jsem zase na kutě. Další budíček už je v plánovaných 5 hodin ráno. Představa, že musím zase do těch mokrých bot, mě vůbec nijak nepodpořila v mém vstávání. Nedalo se nic dělat, hurá do bot a museli jsme začít vařit. Stejně tak doplnit naše žaludky a dodat tělu potřebnou energii na cestu za naším cílem. Za horizontem přes údolí ledovce se schylovalo k východu slunce, což jsem si opět nemohl nechat ujít, a v mezičase vaření a snídaně jsem lítal s foťákem, a hledal optimální kompozici. Vycházející slunce nám krásně osvětlovalo stěnu, jako by nám tím dávalo na jevo, kde že se nachází ta naše vyvolená linie. Slunce začíná lehce hřát a my jdeme vařit a snídat.
Vyrážíme vstříc dobrodružství
Čaj na cestu máme navařený, stejně tak jsme poctivě doplnily zásoby do našich žaludků. Ve stěně nebude šance se najíst. Nasazujeme sedáky, obouváme mačky, navazujeme se na lano, každý do ruky bereme prozatím jen jeden cepín a konečně vyrážíme vzhůru. I přesto, že se nám nepodařilo vyrazit ve stanovený čas (jak bývá u nás někdy zvykem), tak pořád jsme nebyli v takovém skluzu v porovnání s ostatními. Před námi vyšly dříve dvě dvojice, německý pár, kteří se vydali vstříc Pallaviciniho kuloár, a další pár (ti asociální) měli namířeno do stejné linie jako my – tj. Mayerlrampe. Španělé odcházeli až po nás, a měli namířeno na Pallaviciniho kuloár, stejně jako Němci. Tentokrát získáváme výhodu prošlápnuté stopy my. Bivak docela rychle mizí za našimi zády. Po krátkém úseku po hřebeni se mírně stáčíme doleva a směřujeme poměrně pěknou rovnou cestičkou přímo pod stěnou Glocknerwandu sousedící s Grossglocknerem. Procházíme pár lavinovými poli, a přicházíme do místa, odkud vede cesta už jen směrem nahoru. Z batohu sundávám druhý cepín a valíme vzhůru. Nedokážu odhadnout sklon, ale dle mého úsudku to tak těch 60° mohlo mít. Neustále stoupáme, udržujeme poměrně rychlé tempo (ale na Ueliho Stecka stále nemáme) a poté dolézáme pod první výraznou skalku skalku – štítu Glocknerhornu. Tady zakládám jednoho frienda jako provizorní jistící bod, pro lepší pocit. Lehce spočneme, a zároveň z batohu tasím zásobu šroubů do ledu a zbytek potřebného materiálu. Cca dvě délky lehce vlevo nad námi začíná krásná dlouhá ledová stěna, která vede v podstatě až do sedla oddělující Glocknerhorn a Grossglockner. Odkud už také vede závěrečná hrana přímo na vrchol.
Do toho si ještě všímáme dvojice horolezců klesajících žlabem, kteří jdou z chaty Stüdlhütte, jak se při střetnutí dozvídáme. Vidíme, že jsou docela obratní a rychlí, tudíž je pouštíme dopředu. Zároveň chvilku čekáme, až se to před námi trochu vylidní a dáváme tak dvěma dvojicím náskok. Čert mě pak obchází a pokračuje nahoru k místu, odkud se i předchozí dvoji jistili, a vytváří tak první štand – spíše teda symbolického charakteru pro dojištění, protože terén v podobě pevného sněhu nebyl nijak extra náročný. Pak následuje další délka, kde jsem přebral štafetu prvolezce. Chvíli ještě stoupám po hodně pevném firnu, který potom postupně přechází v čistý led. Konečně, protože takový led je mnohdy stejně pevný jako skála. A nutno podotknout, že jištění v takovém ledu je velice příjemné, protože poskytuje jakýsi “komfort” pro postupné zákládání jištění a bezpečnost s tím spojenou. Celý led byl orientován spíše na severozápad, a byl tak téměř po celý den chráněn před slunečními paprsky. V ledu pak ještě vylezu co mi délka lana stačí, a zakládám, resp. šroubuji štand. Doberu Čerta a klasicky se střídáme ve vytahování jednotlivých délek. Musím říct, že tak jak zdola to vypadalo všechno příjemně, tak k našemu údivu začal led jaksi nabírat na strmosti. V ten moment si vybavuji, jak v období plánování tohoto výletu s Čertem diskutujeme vhodnost typu maček. Samozřejmě jsme zvolili klasické horizontální mačky, jelikož jsme si říkali, že 70i-stupňový led není zase tak prudký (oproti těm tatranským, které jsme v zimě dobývali). Jak se později ukazuje, byla to chyba a zároveň ponaučení pro příště. Na takové akce je potřeba brát lezecké mačky. Rostoucí sklon se postupně začíná projevovat i na našich nohách, konkrétně lýtkách, které byly pomalu ale jistě jako v jednom ohni. Ono stát skoro celou váhou pouze na dvou předních hrotech maček není nic, z čeho by člověk hýřil radostí. 😀 Obzvláště při zaštandování a dobírání druholezce, kdy doslova nohy odumíraly. Aspoň, že ty výhledy okolo stály za to, když se na štandu naskytla chvilka pro kochání se okolní krajinou. Pod námi toho moc nebylo, jen obrovský sráz pokrytý ledem, sněhem a skálou, který končil na sněhovém poli vytvořeného na mohutném seráku. A bivak byl z tohoto místa jen těžce zpozorovatelný.
Jedeme dál – postupujeme spíše středem široké ledové stěny, a v její cca druhé třetině míjíme zleva menší kamenné ostrůvky. Celý průstup ledem byl pohodový z pohledu, že led byl opravdu pevný, kvalitní, a cepíny v něm krásně držely. S těma mačkama to bylo horší. Museli jsme vynaložit větší úsilí, a tím pádem více zakopávat hroty, aby poskytovaly dostatečnou možnost se na nich postavit. Pokračujeme směrem nahoru (jinam to ani nejde), a tentokrát si to Čert šine nahoru v roli prvolezce. Jistím ho a ze štandu sleduji jeho postup. Po zhruba dvou navrtaných šroubem se z ničeho nic ozývá řev a přitom pozoruju padajícího Čerta, kterého po cca 8 – 10 metrech pádu po ledě zasekávám do jistítka. Jedná se o první nedobrovolný test pevnosti šroubů v ledu. Všechny šrouby drží jak přikované, jen zpozoruju, jak padá něco malého z Čertova batohu do nekonečné propasti pod námi. V ten moment se mi ani nestačilo cokoliv prohnat hlavou, jen ve mě docela zamrazilo, a srdce lehce zvýšilo svou tepovou frekvenci. Ale hlavní bylo vědomí, že oba stále visíme ve stěně, a že si Čert během pádu nepřivodil nějaké zranění. (Doufám, že tohle nebudou číst naši rodiče. 😀 ) Čert se hned pomalu sbírá zpět na nohy, a odpočívá. Oba pookřáváme a po chvilce nám to přijde spíš úsměvné.
Příčinou pádu bylo odsednutí do cepínů, které bohužel povolili a oba se z ledu vyrvaly. O další adrenalinový zážitek bylo postaráno. Čert se z toho rychle otřepal, a už zase pokračuje v cestě, aby dokončil lanovou délku. V ledu se leze jedna báseň – až na ty mačky teda. Do toho během lezení zjišťujeme, že na jednom šroubu se ohnulo ostří, což z něj dělá dále nepoužitelným. Tím se nám lehce zúžila zásoba šroubů o jeden kousek. Aby toho nebylo málo, tak se nám začíná kazit to krásné slunečné počasí a okolo nás se to postupně zahaluje oblačností. Při tahání další délky lezu na jistotu a tak, aby nám šrouby vystačily skoro na celou lanovou délku. Štanduju, a začínám dobírat Čerta, během toho se kochám výhledy okolo. Z okolních štítů se pravidělně ozývají laviny. A s postupujícím oteplováním to padá stále častěji. Naštěstí v naší cestě žádná lavinka nehrozí, jen jsme to párkrát schytali padajícími kusy ledu. Jeden z nich byl pořádný kousek, který se nejprve trefil do mého kolena, a odlomené části zasáhli i Čerta několik metrů pode mnou. Na bolest moc času nebylo, takže rychle rozhýbat a zatnout zuby. Poslední délka v ledové stěně připadá zase na Čerta. Tato délka opět lehce přechází do pravé části ledu a kopíruje tak skalní masiv. Po několika metrech se cesta stáčí o kousek více doprava a Čert mi mizí z dohledu za skalním masivem. Tím nastává neoblíbený problém s komunikací, protože řveme na sebe z plna hrdel, ale moc se na těch cca 60 metrů neslyšíme. A pokud se vzájemně s parťákem neslyšíte, nevíte, jestli můžete jít za ním nahoru a je připraven vás jistit, nebo potřebuje dobrat, povolit, nebo co se vlastně děje. Naše řvaní přechází v komunikaci o co nejjednodušších slovech. Po nějaké době zaslechnu, že jsem jistěn a můžu vyrazit nahoru. Čert mě dobírá a lezu poslední délku poměrně snadným terénem. Lezu okolo skály, a pak už jen následuje malý mixový kout/kuloár. Tímto oficiálně končí ta ledová část cesty a přechází na skálu a hluboký sníh. Prolézám kuloárem a nad ním vytahuju vklíněnec, a dolézám k balvanu, odkud mě jistí Čert. Nad tímto úsekem se už nachází pouze hluboký sníh a krátký výšlap do sedla, na které navazuje vrcholový hřeben. Ještě navázaný tak procházím okolo Čerta a mířím přímo do sedla, kde se odvazuju a sundávám sedák a ostatní matroš. Trochu tady vyfukuje, a my toho máme docela plné brejle, takže jsme i rádi, že si můžeme dát chvilku pauzu. V podstatě tu nejhorší část výstupu máme za sebou. Ze sedla to máme ještě nějakých cca 150-200 výškových metrů k vrcholu Grossglockneru. Usedáme k odpočinku, a doplňujeme tekutiny včetně jídla, a zároveň promýšlíme další taktiku postupu. Časově máme stále velkou rezervu, a tak nějak předpokládáme, že to na vrchol nebude trvat už tak dlouho. Všude okolo je mlha, a není toho moc vidět. Čas od času se nám odkrývá část závěrečného hřebene, takže máme alespoň nějakou představu, jak pokračovat v cestě za vytouženým cílem. Teda nee, že by existovalo více variant cesty odsud nahoru, ale vždycky se jde o něco lépe, když vidíte cestu před sebou.
Po chvilce sezení přichází ochlazení, a jak na ledu nám bylo teplo, tak teďka vytahujeme a přidáváme vrstvy oblečení na sebe. Stejně tak všechny šrouby nahrazujeme zásobou vklíněnců a friendů. Posilněni opět vstáváme, a vydáváme se na poslední štaci naší cesty za vrcholem. Sedlem procházíme přes návěje sněhu k začátku hřebene. Opět zachováváme taktiku postupu a střídáme se ve vedení jednotlivých délek. Mixový terén není zrovna moc přátelský a sil taky už není jako ze začátku, tak radši opět volíme postupné mezijištění. Po cestě hřebenem sem tam nacházíme kruhy a borháky, což je příjemným zjištěním. Jinak se dojišťujeme různě podle možností a terénu – vklíněnci, friendy a smyčkami. Jištění bylo někdy krkolomné, protože kopírováním hřebenu někdy musíme i scházet do malých sedýlek plných jen navátého sněhu, a v těchto místech terén není moc stabilní. Obzvláště v mém případě, kdy všude se bořím po kolena ve sněhu, i ve vyšlapané stopě. Následně z těchto sedýlek se pokračovalo zase exponovaných terénem prudce nahoru. Lano tak tvořilo velice roztaženou verzi písmene “V”, a naše šedesátimetrové dvojče nám bylo spíš ku škodě než k užitku. Cesta se nám tak docela kouskovala a díky tomu se taky časově protáhla. Jenže bez lana to nešlo (jinak by to bylo docela riskantní), všude jen skála, sem tam jen zvětralé bloky skály, a ještě k tomu plné měkkého sněhu. Ale i tak jsme stále měli dostatečnou časovou rezervu. Celkově se nejednalo o těžké lezení, řekl bych, že obtížnost dosahovala takových II-III maximálně, ale ten bořící se sníh nám to neusnadňoval. Neustále postupujeme, stoupáme a vrchol pořád nikde. Skoro to vypadalo, že jsme snad na jiné hoře nebo jdem opačným směrem. Před nástupem na hřeben jsem si říkal, že posledních 150-200 metrů výškových bude rychlá záležitost. Opět to bylo trochu jinak, a časově se nám to lehce protahuje. 😀 Čas letí a skoro to vypadá, jako bychom vyšli na nějaký vrchol. Ale oba víme, že na konci nás čeká vrcholový kříž. Ten však stále nikde. Řvu na Čerta, který vede jednu z posledních délek, jestli konečně vidí vrcholový kříž. Nebyl si jistý, ale prohlásil, že už musíme být brzo u něj a vidí jen zasněžený hřeben. Každopádně už byla situace o něco pozitivnější, jelikož jsme nešli ani dolů, ani nahoru. Plný optimismu se pak vydávám vstříc posledním metrům k vrcholu – necelých 100 metrů. Ty vedly přes nepříjemný zasněžený terén, který se opět dost bořil (alespoň pode mnou). Proto volím postup v polosedu a rozkročmo přes hřeben plný sněhu. Mezijištění není kde zakládat, takže musím jít na jistotu. Tak nějak přejdu hranu tvořenou jen sněhem. Za ní se nachází lehce převislá skalka, která se dá zprava obejít, i přes bořící se sníh. Pomocí skalky smyčkuju, a dobírám Čerta, který mě pak rovnou obchází a jde vstříc k vrcholovému kříži. Jelikož zpoza skalky nebylo vidět, tak tentokrát na mou otázku, jestli už je nahoře, dostávám vytouženou odpověď, že jsme konečně NAHOŘE! Už to nikam dál nahoru nevede. Ruším jištění a nedočkavě valím za Čertem nahoru ke kříži. V čase cca 18:00 jsme stanuli na nejvyšším vrcholu Rakouska. S tím přichází i obrovská úleva a spokojenost.
Nebýt všudypřítomné oblačnosti, mohli jsme si vychutnat pohled na okolní krásy přírody ze střechy Rakouska. Avšak díky nehostinnému počasí jsme to nahoře moc dlouho neprotahovali, přichází vrcholové podání ruky, gratulujeme si navzájem, uděláme vrchovolé selfie (Jak na sviňu tam s náma nebyli žádní další horolezci), a pomalu začínáme řesit sestup. I přes nízkou viditelnost to byl pocit, který tam dole v nížinách člověk nemá šanci zažít. Nejde jen o ten krátký moment na vrcholu, ale o všechny ty postupné kroky od začátku až do konce – tj. z parkoviště KFJ až k vrcholu. Měl jsem obrovskou radost, že jsme zvládli vylézt na Grossglockner právě cestou Mayerlrampe, a ne normálkou či jinou klasickou cestou. Celé to byla obrovská výzva, a když nám tak skvěle vycházelo počasí, ani na chvilku jsem nezapochyboval, že bychom to nezvládli. Ostatně nám ani jiná možnost nezbývala. 😀
Sestup na Erzherzog Johann Hütte
Užíváme si poslední chvilku na vrcholu a zanedlouho začínáme slaňovat do sedla Glocknerscharte, které odděluje Grossglockner a sousedící Kleinglockner. Na menšího “bráchu” Grossglockneru vede pohodová ferrata. Z jeho vrcholu se pak v pravidelných intervalech nachází ocelové tyče k dojišťování. Sestup není nijak náročný, a kde to jde, tak volíme možnost souběžného sestupu. Dokonce nacházíme i nějaké stopy. Sestupujeme až k rozcestníku, který napovídá buď směr Erzherzog Johann Hütte nebo Stüdlhütte. My se vydáváme k první jmenované. Takže scházíme z hřebínku lehce doleva a pokračujeme kuloárem dolů. Využíváme dva nalezené slaňáky, pak se cesta stáčí ještě více doleva. Cesta nebyla úplně zřetelná, pro jistotu vytahuju mobil a zapínám GPS, abychom se neodklonili ze správného směru. Naštěstí opět následujeme nějaké stopy, i stopy skialpinistů. V ten moment jsem přál mít taky lyže a sjet to dolů. Bylo by to menší zlo, než celé to boření se po kolena a stehna do sněhu. Za současné kontroly mobilu klesáme stále níž, kdy v jednom okamžiku se dostáváme pod mraky a v dáli už zpozorujeme chatu Erzherzog. Bylo to vcelku radostné zjištění po tom sestupu v mlze za neustálého doufání, že jdeme správně. Přidáváme do kroku.
Netrvalo dlouho a přicházíme k chatě a hledáme vstup do volně přístupného winterraumu. Původně jsme chtěli stihnout i sestup zpět k parkovišti Kaiser Josef v ten samý den, ale shodli jsme se, že ať už z časového hlediska, tak i z hlediska “máme-toho-plné-brejle”, radši přečkáme noc ve winterraumu chaty Erzherzog Johann. Jak se říká, ráno moudřejší večera. A byla to určitě i bezpečnější varianta. Orientace vstupu do winterraumu je spíše ze severovýchodu, a jelikož všude fouká nepříjemný nárazový vítr, ihned vstupujeme horní půlkou dveří dovnitř. Ta spodní půlka je zaváta sněhem. U vstupu je pro tyto účely nachystaná židlička. Konečně pod střechou sundáváme mačky a jdeme obhlídnout náš “hotel” na dnešní noc. Zjišťujeme, že tentokrát jsme tady úplně sami, což znamenalo výhodu, a nebudeme se tak muset s nikým dělit o místo na spaní. Vevnitř se nacházeli 4 postele včetně dek, a pravda, moc uklizeno tam nebylo, ale na přespání to byl komfort. Ještě jsem šel rychle do toho hnusu venku “nakoupit” do igelitky z Kaufu nějaký ten sníh, a ihned začal vařit čaj. Jídla jsme už moc neměli, a tak jsme dali do žaludku poslední zbytky zásob, včetně musli tycinek atd. Čert brzo zalehá a já stále trčím u vařiče a rozpouštím sníh na pití. Ale moc to neprodlužuju, hlavně aby ten čaj poskytl alespoň nějaké zahřátí organismu. Se spáleným ksichtem a s vírou příznivějšího počasí na zítřejší sestup taky ulehám a sunu se do spacáku. Obličej mi pulsuje teplem takovým způsobem, že ještě nakonec sundávám fleecovou mikinu, a pak už definitivně usínám.
Ráno při vstávání ihned zjišťuju, jak to vypadá venku skrz malé okno. Počasí je proměnlivé, sem tam svítí slunce, jindy se zase zatahuje. Vítr z předešlého dne ustal, takže jsme pojedli to něco málo, co nám ještě zbylo, a pomalu se chystali k odchodu. Vycházíme z chaty a sledujeme, kam vedou stopy. Do toho opět pro jistotu kontroluju naše kroky s GPS na mobilu. Ale od chaty už je cesta zpět poměrně jednoduchá. Jde se v podstatě jen dolů po zasněženém ledovci Hofmannskees. I přesto, že vycházíme poměrně brzy, sníh už s ubývající nadmořskou výškou začíná být čím dál více rozbředlý a měkký. Postupujeme stále směrem dolů, občas se to boří takovým způsobem, že zapadlý po rozkrok stěží vytahuju nohy zpod sněhového nánosu. Počasí nám přeje a definitivně vycházíme z oblačnosti. Na druhé straně údolí šlo lehce spatřit KFJ Hühe a okolní vrcholky.
Neustále procházíme okolo lavinových splazů a “dopadišť”, které se tam vytvořily naštěstí někdy v dobách minulých. Radši nepřemýšlím kdy. Pomalu přicházíme na téměř konec ledovce, který je pěkně rozpoznatelný svým modře zbarveným ledovcovým masivem. S Čertem soudíme, že by to byla pěkná cvičná ledová stěna. Ovšem s bezpečností už by to nebyla taková hitparáda. Pokračujeme dál a cesta dolů ubíhá poměrně rychle. Nevyskytují se zde nějaké nepříjemné úseky (až na ten hluboký sníh), takže netrvá dlouho a dostáváme do závěrečného kuloáru. Na jeho konci se konečně napojujeme na suťoviště ledovce Pasterze. U posledního sněhového políčka definitivně sundáváme mačky z nohou, sedáky a dále už pokračujeme napříč kamením a balvany. Sem tam ještě přeskakujeme menší trhliny. Pak už se dostáváme k ledovcovým jezírkům, které se od našeho zahájení pouti docela zvětšily.
Odsud už se jde jen nahoru, a taky že zanedlouho začíná to závěrečné stoupání k parkovišti KFJ Hühe. Těch posledních cca 300 výškových metrů nejsou moc příjemné, obzvláště když máte v nohách celou tu dřinu z předešlých dvou dnů. Ještě se naposled občerstvujeme během menší zastávky a vycházím napřed. Jdu co nejrychleji nahoru, co mi síly stačí. Už jsem se nemohl dočkat, až budu u auta, a popíjet “vítězné” pivo. A hlavně až to ze sebe všechno shodím a převleču se do suchého oblečení. Ono sice moderní materiály a membrány jsou super věc, ale stejně mám ve svých goretexových pohorkách menší rybník. Cestou nahoru naposled odpočívám a dávám se do řeči s rakouským párem ve věku mých rodičů, kteří šli hikovat a směřovali dolů k ledovci. Docela jsem zíral na jejich plány vzhledem k věkové kategorii. Po chvíli výměny informací se rozloučíme a přejeme si všechno dobré. Sbírám v sobě poslední zbytky sil a valím nahoru. Ty poslední metry spolu s naakumulovanou fyzickou únavou opravdu bolí. Nejsem už daleko od parkoviště, a zanedlouho konečně vycházím nahoru na vyhlídku u parkoviště a mířím rovnou do garáží.
U auta ze sebe všechno sundávám a převlékám se do suchého a čistého oblečení. Jako bych tím shodil ze sebe i celou tu dřinu. Cítil jsem obrovskou úlevu – fyzickou i psychickou – připadal jsem si jako v novém těle. S trochu nadsázky se dalo říct, že bylo příjemné být zase “doma”. A jak praví horolezecké pravidlo: “Expedice končí až v základním táboře.” V tomto případě za expedici se dá považovat naše snažení na Grossglockneru, a základním táborem bylo naše auto a parkoviště na KFJ Hühe. Teď už jen počkat na Čerta až dojde k autu. Po jeho příchodu se jdu ještě trochu zkulturnit na záchody. Oplachuji si i lehké puchýřky na obličeji od slunce. Z čehož plyne ponaučení pro příště: Přibalit si opalovací krém s vysokým UV faktorem. Ten následný týden od našeho výletu nebyl zrovna nejpříjemnější – nejvíce trpěly rty. U auta ještě balíme, vaříme kafe, dáváme i vítězného “Radka” a domlouváme se na cestě zpět. Z našeho plánu tak vypouštíme výšlap na Grossvenediger, i náhradní plán nějakého lezení na rakouských skalkách. Zaprvé bychom ani Grossvenediger časově nestíhali. Navíc se začalo kazit počasí, všude bylo zataženo, takže jsme se rozhodli pro návrat do našich domovů. Což se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení.
Výstupová trasa Mayerlrampe a sestupová trasa normálkou
Poslední zastávka na cestě zpět
Skoro vždycky se při návratu z hor stavujeme na nějaké opravdu “kvalitní žrádlo” – většinou je to teda burger (někteří jedinci jich zvládají i více). Tak trochu se z toho stává tradice. A tentokrát tomu nebylo jinak. Cestou zpět jsme udělali zastávku v nám dobře známém Bad Ischlu, kde dělají vynikající burgery. (Toto místo jsme objevili vloni, když jsme se zde stavovali cestou zpět z našeho ferratového tripu.) A stejně jako loni ty burgery stály za to. Po uspokojení našich chutí a naplnění žaludků pokračujeme do města Gmunden, odkud se konečně napojujeme na dálnici. Tím taky končí náš výlet, jelikož cesta zpět je opět nezáživná. Navíc ty návraty bývají jaksi únavné a částečně i smutné. Dalo by se to přirovnat ke klasickému návratu z letní dovolené u moře. Až na to, že my radši dáváme přednost zimě a horám. A když už je možnost nějaké koupačky, tak nejlépe v nějakém plese či jezeře.
Závěrem
Kdyby mi někdo v lednu letošního roku řekl, že si v květnu vylezeme cestu Mayerlrampe, tak bych se spíš asi dotyčnému vysmál, a řekl bych, že někdy za rok, dva, možná. Letos v únoru to bylo totiž poprvé, co jsme s Čertem jako samouci v Tatrách poznali tajemství a krásy ledolezení a vlastně vším, co k této lezecké disciplíně patří. Vlastně úplně jako samouci nee, jelikož jsme se zúčastnili metodického kurzu v ledolezení ve Víru pořádaný Českým horolezeckým svazem. Každopádně i následný trénink na tatranských ledech se vyplatil. A to i z pohledu nabitých zkušeností. Za sebe si myslím, že náš výkon už lze považovat za plnohodnotný horolezecký výstup. Možná i proto, že kdysi tahle horolezecká linie sloužila jako závěrečná zkouška rakouských horských vůdců. Momentálně je to ten nejlepší a nejintenzivnější zážitek, který jsem v horách zažil. Za tím vším je kus dřiny, a kolikrát nezbývá nic jiného než zatnout zuby. Ale pak ten výsledek, včetně pocitu z odvedené “práce”, o to víc stojí za to. I za ty nemálo spálené ksichty. 🙂 A vo tom to je!
Pozn.: Tuto linii jako první vylezl “učitel” slavného Reinholda Messnera S. Mayerl, spolu s H. Lindner and H. Messner v roce 1967.
Všechny fotky z výtupu na Grossglockner se nachází v Galerii.
